Příběh- "31"

Oba se zřejmě dobře bavili, protože když jsem přišla smáli se, až se skoro za břicho popadali. Babička mě zavedla na terasu, kde jsem se spolu s dědou posadila a ona šla postavit na čaj. Dědeček toho moc nenamluví, jak se mnou tak s kýmkoliv jiným a nikdy moc nevím, co si s ním mám povídat, ale když na to přijde, je moc vtipný a občas udává i skvělé a účinné rady. číst dál

opět dostat do stavu nekontrolovaného vzteku a smutku. Uběhli asi dvě hodiny a já si vzpomněla, že bych měla zavolat babičce. Mobil mi ale nezvedala a tak jsem si řekla, že jsou třeba na terase nebo už šli spát. Tak jsme tam s Tarou seděli ještě asi další dvě hodiny a stále si povídali. Stále jsme si měli co říct. Je tak skvělá. číst dál

tam stálo: „Záhadné zmizení malé holčičky. Klasický únos nebo oběť rituálu?“. Zarazila jsem se. Půjčila jsem si stránku od dědy a s vyděšeným výrazem ve tváři si četla ten článek, který mi nebyl vůbec příjemný. Opět si mne všichni dobírají! Ještě jsem se ani nevzpamatovala z těch dosavadních falešných obvinění a už se hrnou další. Jaká oběť rituálu?! Samozřejmě je mi té holčičky i celé její rodiny líto, ale co má tohle znamenat? Podle všech a její rodiny jsem to ale udělala já. Položila jsem stránku na stůl a běžela do pokoje pro hosty, kde jsem se teď na nějakou dobu zabydlela. Lehla jsem si na postel a brečela do polštáře. Co jsem komu udělala? Za všechno může ten chlap! Proč si vytipoval zrovna mě?! „PROČ MĚ!“ křičela jsem do polštáře a potoky slz mi tekli po tvářích. Přišla za mnou babička a objala mne. Ani tohle ani nepomohlo. Co se to s tím světem děje? Podívala jsem se na ni a ona mi podala malou krabičku. „Co je to?“ zeptala jsem se jí. číst dál

děje teď do toho už téměř zapadá, jen stále nechápu, co jsem já. Řekla mi, že když mě mamka čekala chodila do kostela a modlila se za to, abych byla zdravá a všechny takové ty dobré věci. Jenže vše má své pro a proti a za vše se musí platit. Řekla mi, že mamka se obrátila ke špatné straně, protože si myslela, že Bůh ji neslyší. Prý se obrátila ke straně Satanovi, který chtěl určitou věc, které se říká „Diniacagoden“ je to neznámým jazykem a v překladu by to mělo být něco jako „Smrt boží“.  Všichni víme, že se chystá zlá doba a ti zfanatizovaní blázni, jak je nazvala babička, kteří jsou něco jako Satanovi poslíčci si myslí, že tím, že najdou tuhle věc, to zachrání, ale nikdo z nich netuší, že ta věc, je vlastně člověk a jsem to já. Takže podle babičky jsem já ta „Smrt boží“. číst dál

mámou. Nakonec vše dopadlo tak, že babička s dědou odjeli a mě vzali s sebou. Byla jsem tak ráda. Možná že mé mámě jen vadí to, co o nás všichni začali říkat. Možná si myslí to, co ostatní. Nevím! Mám toho opět plnou hlavu a nevím co dřív mám řešit. Rozbrečela jsem se a babička se mne snažila utěšit. Zbožňuju když se o mne takhle stará. Nikdo v sobě nemá tolik radosti a energie jako moje babička. číst dál

„Nechci ublížit ani tobě a ani tvé rodině, ale jedno vím a to, že tu věc máš ty.“ číst dál

Po chvíli co jsem na ní jen tak zírala a blbě se usmívala, začala mluvit znovu ona: „Vidím že jsi už něco málo vypila, takže ti kupovat další pití raději nebudu, nebo by jsi se taky nemusela dostat domů.“ Dodala a opět se smála. Prozradíš mi své jméno?“ číst dál

nedalekého klubu. Ani jeden z rodičů díkybohu ještě nebyl doma a tak jsem se nemusela vyzpovídat kam se právě chystám, s kým a na jak dlouho. Je mi sice už 19, ale moje rodiče jsou zastánci toho, že dokud budu bydlet u nich, budou se o mě stále starat. číst dál

odepsat, odložila jsem notebook na noční stolek vede postele a schovala se pod peřinu. To snad ani není pravda! To je jen nějaký zlý sen! Prosím! Ať se mi to jen zdá!  Ležela jsem jen tak v posteli a dívala se do prázdna. Ležela jsem tam možná tak hodinu, než mi zazvonil mobil a já zpozorovala, že mi volá máma. Vypadala vystrašeně a vlastně se jen chtěla zeptat jestli se nic nestalo, protože jí volala naše milá sousedka a její nejlepší kamarádka, něco o nějakém divném chlapovi, který docela dlouho stál u našeho domu a díval se do okna mého pokoje. Musela jsem ujistit mamku, že je vše v naprostém pořádku a nemá se tak čeho bát a po chvíli jsme hovor ukončili. číst dál

zrcadla a viděla tam svůj odraz, jsem myslela že omdlím. Měla jsem obrovské kruhy pod očima. Vypadala jsem jako zombie! Vypadala jsem prostě šíleně. číst dál

Pořád šokovaná jsem se vrátila do svého pokoje a začala brečet. Vypadalo to tam jako po výbuchu. Nevím co u mě ten muž mohl hledat, ale podle toho, jak to tu vypadá to zřejmě ani nenašel. Po tom co jsem se trochu vzpamatovala jsem začala uklízet, aby to tam vypadalo alespoň trochu zase jako pokoj ve kterém se dá žít. číst dál

31.1.2015 číst dál