Oba se zřejmě dobře bavili, protože když jsem přišla smáli se, až se skoro za břicho popadali. Babička mě zavedla na terasu, kde jsem se spolu s dědou posadila a ona šla postavit na čaj. Dědeček toho moc nenamluví, jak se mnou tak s kýmkoliv jiným a nikdy moc nevím, co si s ním mám povídat, ale když na to přijde, je moc vtipný a občas udává i skvělé a účinné rady.
„Neboj se ničeho.“ Řekl mi, „Ani v nejmenším netuším jak těžké to je, ale pravdou je a o tom ani babička neví, že jsem za tvou mámou každý den chodil a vše jí rozmlouval, když mne neuposlechla, snažil jsem se najít kněze, který by to vše mohl změnit, ona ho však odmítla.“ Na jeho tváři bylo vidět sklamání. Nevěděla jsem co mu mám odpovědět. Tak jsem se jen podívala a pousmála se.
„Ten talisman si dobře uschovej, myslím si, že ti jednoho dne dobře vypomůže, aniž by jsi to čekala.“ Usmál se na mě a šel babičce pomoct s těmi čaji. Jak už jsem říkala, dědeček toho moc nenamluví, ale když, tak jsem mu za to moc vděčná.
Na terase jsme seděli až do večeře, kdy jsem ale na jídlo neměla ani pomyšlení a šla rovnou do pokoje. Zavolala jsem Taře a ta mi řekla, abych chvíli počkala, že má pro mě překvapení. Tak jsem hovor zaklapla a čekala jsem. O chvíli později někdo zazvonil a tak jsem šla otevřít, protože babička s dědou ještě večeři. Stála tam Tara. Byla jsem radostí bez sebe.
„PŘEKVAPENÍ!“ vykřikla a objala mě.
„To tedy koukám!“ usmála jsem se na ni a šla říct babičce s dědou, aby mě nehledali, protože jdu ven s kamarádkou a budu se snažit přijít co nejdříve, souhlasili s tím, abych jim alespoň jednou dala vědět, zda jsem v pořádku.
S Tarou jsme šli do nedalekého parku. Bylo teplo a tak nám nedělalo žádný problém tam jen tak sedět. Povídali jsme si celou dobu a já si připadala jako v sedmém nebi. Byla to úžasná chvíle. Tolik jsme se nasmáli a ani jednou nenarazila na slovo: rodiče- čarodějnice, nebo cokoliv jiného co by mě mohlo
2025 ©