Po chvíli co jsem na ní jen tak zírala a blbě se usmívala, začala mluvit znovu ona: „Vidím že jsi už něco málo vypila, takže ti kupovat další pití raději nebudu, nebo by jsi se taky nemusela dostat domů.“ Dodala a opět se smála. Prozradíš mi své jméno?“
„Jo..no,omlouvám se ti, jsem Lara.“
„Lara? Máme podobná jména, Laro. No nic, už budu muset jít, ráno musím do práce, když budeš chtít, můžeš se stavit. Pracuji v té malé kavárně tři bloky odsud. Tak se zatím měj.“ Věnovala mi svůj poslední úsměv a odešla.
Nějakou dobu jsem tam ještě seděla a potom jsem byla připravená taky odejít. Myslím si, že opilá jsem už byla dost. Když jsem vyšla ven všimla jsem si chlápka opřeného o zeď na druhé straně ulice. Byl mi nějak povědomí a potom jsem si vzpomněla. Byl to ten chlápek, který dnes stál u našeho domu a zíral mi do okna mého pokoje. Přidala jsem do kroku a dívala se, jestli nejde za mnou, zpozorovala jsem, že i on se dal do kroku a jde za mnou. Zrychlila jsem ještě víc a jakmile jsem zašla za zatáčku, začala jsem utíkat. Byl jsem vyděšená a měla jsem strach, když jsem se podívala za sebe, nikde jsem ho neviděla, po tom co jsem se ale otočila zpět do předu, viděla jsem ho před sebou. Měla jsem vážně hrozný strach a dívala jsem se okolo sebe po něčem, co bych mohla vzít a příležitostně ho praštit po hlavě, jako to on udělal s mojí mámou.
„Co po mě chcete?! Nic nemám! Nechte mě být!“ křičela jsem na něj a začala couvat.
„Já po vás chci jen jediné.“
„A co? Co to má být za věc? Nejsem si vědoma něčeho co bych měla a vy kvůli tomu musel ubližovat mé rodině!“ byla jsem dost rozčílená na to, abych vybuchla a pustila se do něj holýma rukama. Jen tam tak stál a díval se na mě. Nevypadal vůbec sympaticky. Přibližoval se ke mně a já si tak začala všímat jeho obrovské jizvy přes celou tvář. Byl hubený a pobledlý a stále se přibližoval. Byl už jen pár kroků ode mě a já skoro nedýchala.
2025 ©