odepsat, odložila jsem notebook na noční stolek vede postele a schovala se pod peřinu. To snad ani není pravda! To je jen nějaký zlý sen! Prosím! Ať se mi to jen zdá! Ležela jsem jen tak v posteli a dívala se do prázdna. Ležela jsem tam možná tak hodinu, než mi zazvonil mobil a já zpozorovala, že mi volá máma. Vypadala vystrašeně a vlastně se jen chtěla zeptat jestli se nic nestalo, protože jí volala naše milá sousedka a její nejlepší kamarádka, něco o nějakém divném chlapovi, který docela dlouho stál u našeho domu a díval se do okna mého pokoje. Musela jsem ujistit mamku, že je vše v naprostém pořádku a nemá se tak čeho bát a po chvíli jsme hovor ukončili.
Za nedlouho přišel domů můj mladší brácha Aiden a viděla, jsem, jak rychle zavírá dveře a zamyká je. Byl z toho všeho taky pořádně vyděšený a nevěděl co si o tom má myslet, přeci jen je mu teprve 9 let a je z toho všeho trochu zmatený.
„Ahoj.“ Pozdravil, když procházel okolo mě do svého pokoje, který je naproti.
„Ahoj.“ Odpovím mu a zalézám zpět do svého pokoje.
Slyším kroky a pochvíli vchází do mého pokoje. Sedá si do mého křesla u okna a dívá se na mě. „Lidi ve škole o tobě ošklivě mluví.“ Řekl mi a vzal si do ruky těžítko ze psacího stolu.
„Jak ošklivě? Nic jsem neprovedla.“
„Já vím že ne, ale oni to nevědí. Myslí si jen to nejhorší a říkají, že kvůli tobě bude mít naše město odteď smůlu.“, položil těžítko zpět na stůl a zadíval se na mě. „Já si to nemyslím.“
„Jsi hodný Aidne.“
„Jo… no vlastně si musím jít udělat úkoly. Tak zatím ahoj.“ Když odešel z pokoje měla jsem další věci na přemýšlení. Prý smůlu kvůli mně! Nic jsem neprovedla, nic nemám, nikomu jsem nic neudělala!
Potřebovala jsem se nějakým způsobem odreagovat a snažit se na všechny tyhle věci nemyslet. Oblékla jsem si teda něco slušného na sebe a vyrazila do
2025 ©