Pořád šokovaná jsem se vrátila do svého pokoje a začala brečet. Vypadalo to tam jako po výbuchu. Nevím co u mě ten muž mohl hledat, ale podle toho, jak to tu vypadá to zřejmě ani nenašel. Po tom co jsem se trochu vzpamatovala jsem začala uklízet, aby to tam vypadalo alespoň trochu zase jako pokoj ve kterém se dá žít.
Večer když přišel táta z práce, přišel zamnou do pokoje. Pracuje jako obchodní asistent a někdy je v práci opravdu dost dlouho. Jako dítěti mi to bylo líto, že semnou není tak často, ale pořád jsem tu měla mámu. Teď to samé prožívá můj mladší bratr Aiden.
„Ahoj.“ Řekl hned jak otevřel dveře a šel si sednout ke mně na postel. Pozdrav jsem mu oplatila kývnutím a položila si hlavu na jeho rameno.
„Uklízela jsem ten pokoj celé odpoledne a pořád to tu vypadá jako po výbuchu.“
„Je mi to moc líto.“ Odpověděl a vypadal, jako že ho to vážně mrzí a že se dokonce i trochu stydí.
„To je v pohodě tati. Nemůžeš za to, že jsi tu nebyl. Nemohl jsi to vědět.“ Objala jsem ho a potom ho nechala odejít s tím, že to tu musím dát ještě trochu do pucu, než si půjdu lehnout. Byl to moc náročný den a na takové dny nejsem zrovna moc zvyklá. Bylo mi líto mamky, protože si zažila něco trochu děsivého a to, jak sem ten muž bezdůvodně vtrhl, rozhodně bylo trochu děsivé a hlavně divné. Vlastně víc než trochu. Co tu vlastně mohl chtít?
Když jsem konečně skončila v posteli a chystala se jít spát, nešlo to. Musela jsem nad tím stále přemýšlet a dokola a dokola. Myšlenky mi produily v hlavě o sto šest a usnout nepřicházelo podle nich v úvahu. Nakonec se mi to možná po dvou hodinách přemýšlení podařilo a konečně jsem usnula. Ráno jsem se opět zhrozila a myslela si, že je semnou konec. Po tom co jsem se podívala do
2025 ©