tam stálo: „Záhadné zmizení malé holčičky. Klasický únos nebo oběť rituálu?“. Zarazila jsem se. Půjčila jsem si stránku od dědy a s vyděšeným výrazem ve tváři si četla ten článek, který mi nebyl vůbec příjemný. Opět si mne všichni dobírají! Ještě jsem se ani nevzpamatovala z těch dosavadních falešných obvinění a už se hrnou další. Jaká oběť rituálu?! Samozřejmě je mi té holčičky i celé její rodiny líto, ale co má tohle znamenat? Podle všech a její rodiny jsem to ale udělala já. Položila jsem stránku na stůl a běžela do pokoje pro hosty, kde jsem se teď na nějakou dobu zabydlela. Lehla jsem si na postel a brečela do polštáře. Co jsem komu udělala? Za všechno může ten chlap! Proč si vytipoval zrovna mě?! „PROČ MĚ!“ křičela jsem do polštáře a potoky slz mi tekli po tvářích. Přišla za mnou babička a objala mne. Ani tohle ani nepomohlo. Co se to s tím světem děje? Podívala jsem se na ni a ona mi podala malou krabičku. „Co je to?“ zeptala jsem se jí.
„Je to talisman pradávných indiánů a našich předků. O naší rodině toho tolik nevíš, zlatíčko.“ Pousmála se a talisman mi podala.
„To si nemůžu vzít. Je tvůj.“
„Jen si ho vezmi! Mě už posloužil víc než dost.“ A znovu mi talisman podstrčila do ruky. Poděkovala jsem jí a přitiskla jsem hlavu na její hruď. Tak ráda jsem v blízkosti babičky. Po chvíli jsem vyčerpáním znovu usnula a když jsem se probudila bylo už pravé odpoledne. Slunce svítilo a všude byl klid. Vyšla jsem na terasu a snažila se najít nějakou živou duši. Nikde nikdo nebyl a tak jsem se posadila na houpačku a vychutnávala si ten krásný jarní den. Ze zamyšlení mě vytrhl zvonící mobil, jehož zvonění ke mně doléhalo až z pokoje pro hosty. Rychle jsem si pro něj běžela a viděla, že mi volá Tara. Zvedla jsem ho a poslouchala ji. Chtěla abychom se sešli, ale když jsem jí řekla co se všechno včera stalo a že ani nejsem ve městě, v jejím hlase byla slyšet lítost. Chvilku jsme si tedy jen tak povídali a já potom zaslechla babička s dědou se bavit před venkovními dveřmi, tak jsem se s Tarou rozloučila a šla za nimi.
2025 ©